advokát a insolvenční správce
Asociaci klientů finančního trhu založili společně dva advokáti — JUDr. Jan Langmeier, který je zároveň insolvenčním správcem se zvláštním povolením, a Mgr. Radek Vojtek, Ph.D., který se věnuje bankovnímu a finančnímu právu a restrukturalizacím. V rozhovoru Jan Langmeier vysvětluje, z čeho ta společná myšlenka vzešla, čemu se chce spolek věnovat a proč považuje za důležité, aby se investor dokázal zorientovat ještě předtím, než své peníze někomu svěří.
Pane doktore, proč jste Asociaci založili?
Byl to společný nápad můj a Radka Vojtka a vzešel z toho, že se na stejný problém díváme každý z jiné strany.
Já vedu jako insolvenční správce řízení společností, které v minulosti vydávaly dluhopisy drobným investorům. Díky tomu vidím celý příběh firmy až do konce: přihlášky věřitelů, účetnictví, okamžik, kdy přestala zvládat své závazky, i to, kdy ještě nabízela další emise. Radek se dlouhodobě věnuje bankovnímu a finančnímu právu a restrukturalizacím, takže tytéž struktury financování vidí z opačného konce — ve chvíli, kdy vznikají, a ve chvíli, kdy se je někdo ještě snaží zachránit.
Když jsme si o tom začali povídat, ukázalo se, že se ty dva pohledy skládají do jednoho obrázku a že nám oběma chybí totéž: někdo, kdo lidem řekne, co si mají zjistit předtím, než peníze pošlou.
Opakovaně totiž vidím podobné příběhy investorů. Někdo vložil do dluhopisů tři sta tisíc korun a teprve v insolvenci začal zjišťovat, komu vlastně peníze půjčil, jak firma hospodařila nebo čím měl být dluhopis skutečně zajištěn.
Jako insolvenční správce s ním řeším jeho postavení v konkrétním řízení. Nemohu ale vrátit čas a vysvětlit mu, co si měl ověřit dva roky předtím, než investoval. A právě v tom jsme oba viděli prostor pro Asociaci: ukázat lidem, co si mohou zjistit sami a kde ty informace hledat.
Proč Asociace vzniká až teď? Problémy s firemními dluhopisy přece nejsou nové.
Nejsou. Několik let jsem měl pocit, že se tomuto tématu budu věnovat později, protože jsem měl dost práce s jednotlivými insolvenčními řízeními. Postupně se ale začaly opakovat podobné situace a stejné chyby.
Když vám projde rukama několik skupin s podobným způsobem financování, přestanete jednotlivé případy vnímat odděleně a začnete hledat společné znaky. Arca, PREMIOT, C2H, SOLEK — to jsou jen některé veřejně známé případy.
Současně je důležité dodat druhou část příběhu. Mezi lety 2013 a 2025 byly v Česku vydány korporátní dluhopisy za 899 miliard korun. Na emitenty, kteří skončili v insolvenci, z toho připadá 57 miliard korun a celkem 259 emitentů. Zbývajících 842 miliard korun připadá na emitenty, kteří podle použitých dat v insolvenci neskončili.
Nechci tedy vytvářet dojem, že firemní dluhopis je sám o sobě problematický nástroj. Není. Podstatné je, kdo ho vydává, na co peníze používá a z čeho je chce splatit. A řadu důležitých informací lze zjistit ještě před investicí.
Navíc jsou z velké části veřejné. Najdete je v obchodním rejstříku, ve sbírce listin, v insolvenčním rejstříku nebo v seznamech České národní banky. Problém často není v tom, že by informace neexistovaly. Spíš není zřejmé, kam se podívat, co hledat a jak si jednotlivé údaje spojit.
Kdo dnes za Asociací stojí?
Radek Vojtek vede vlastní advokátní kancelář a je členem výboru, stejně jako já. Předsedou výboru je PaedDr. et Mgr. Jiří Baumruk.
Od začátku chceme, aby bylo veřejně dohledatelné, kdo za Asociací stojí. V oblasti finančního trhu podle mě nestačí napsat, že projekt tvoří „skupina odborníků“. Pokud má mít naše práce nějakou váhu, musí si každý umět ověřit, kdo texty připravuje, jakou má zkušenost a jaké má případně další profesní nebo podnikatelské vazby.
Čemu se Asociace konkrétně věnuje?
Čtyřem věcem a jdou za sebou tak, jak to člověk zažívá. Nejdřív se rozhoduje, potom se snaží pochopit, co vlastně koupil, pak se to případně zvrtne a nakonec chce vědět, co se v tom řízení děje.
To první je prevence. Je to ta nejlevnější část celého příběhu, protože dokud člověk nepodepsal, má pořád všechny možnosti. Tak mu ukazujeme, co si v té dokumentaci má přečíst a čeho si všímat — jestli je tam nějaké zajištění a čím je kryté, jestli za to někdo ručí, jestli není pohledávka podřízená, jestli k emisi vůbec existuje prospekt. A pak kam se jít podívat: sbírka listin, obchodní rejstřík, insolvenční rejstřík, seznamy České národní banky. Nic z toho není tajné ani placené. Jen se v tom bez návodu dost špatně hledá.
Druhá věc je finanční a investiční gramotnost. Na to máme Investiční minimum, osm kapitol o tom, jak ten dluhopis vlastně funguje. Ono se totiž ukazuje, že slova jako prospekt, ručitel nebo podřízenost rozhodují o postavení věřitele mnohem víc než výše kupónu — a přitom se o nich při prodeji skoro nemluví. Tak je vysvětlujeme, normální řečí.
A nejsou to jen investoři, koho tím chceme oslovit. Chceme vzdělávat i poradce. Když se nad tím zamyslíte, je to nejúčinnější, co můžeme udělat: jeden poradce má za rok desítky schůzek, a jestli si sám zvykne ptát se na určité věci, promítne se to do všech.
Nechci to brát tak, že bychom je poučovali. Většina z nich se v emisních podmínkách vyzná líp než jejich klienti a spousta z nich se o pár let dřív spálila úplně stejně. Jde o to dát jim do ruky něco použitelného — kontrolní seznam, vysvětlení pojmů, papír, který si můžou s klientem projít u stolu.
A když to vyjde, vydělá na tom celý trh. Poctivý emitent se snáz odliší od toho druhého, poradce má čím doložit, co s klientem probral, a klient ví, do čeho jde. Připadá mi to jako rozumnější cesta než čekat, až přijde další regulace.
Třetí je orientace v insolvenčním řízení, tedy co se děje, když se to zvrtne. Insolvence má vlastní pravidla a hlavně vlastní lhůty, a to je věc, která lidi zaskočí nejvíc. Takže vysvětlujeme krok za krokem, kdy běží lhůta k přihlášení, co ta přihláška musí obsahovat, co se děje u přezkumu a co která fáze řízení znamená.
A čtvrtá oblast jsou data. U emitentů, o jejichž úpadku už soud rozhodl, skládáme dohromady časovou osu řízení a u každé události dáváme odkaz na konkrétní dokument v rejstříku, ať si to každý může otevřít sám. Zveřejňujeme k tomu i metodiku, aby bylo vidět, jak s těmi daty pracujeme.
To poslední nakonec není jen pro investory. Zjistili jsme, že přesně tahle data chybí i novinářům a lidem, kteří se trhem zabývají odborně.
A co naopak Asociace dělat nebude?
Nebude zastupovat věřitele, vymáhat jejich pohledávky ani organizovat společný právní postup. Je to vědomě nastavená hranice.
To ale neznamená, že věřitele necháme stát na chodbě. Poradíme mu obecně: v jaké fázi je řízení, co v ní obvykle následuje, jaké lhůty běží a co s nimi souvisí, jak se přihlašuje pohledávka a co se od věřitele v které fázi očekává. To je popis procesu, ne rada k jeho konkrétnímu případu, a právě v tom je ten rozdíl.
Stejně tak se dá podívat dozadu na to, co už člověk drží. Přijde za námi někdo s tím, že má v šuplíku tři dluhopisy a neví, jestli má být v klidu — a my mu ukážeme, co je o těch emitentech ve veřejných zdrojích: jestli proti nim běží insolvenční řízení, jestli ukládají účetní závěrky do sbírky listin, jak vypadá jejich struktura v rejstříku, jestli k emisi existuje prospekt schválený Českou národní bankou. To jsou ověřitelné skutečnosti, ne náš odhad.
Co u toho neděláme, je hodnocení samotné investice. Neřekneme „tenhle dluhopis prodejte“ ani „tenhle si nechte“. Dáváme fakta a měřítka; rozhodnutí zůstává na tom, kdo ty peníze vložil.
A když je zřejmé, že už na obecný popis nedojde — třeba proto, že jde o incidenční spor, o popřenou pohledávku nebo o něco, co vyžaduje zastoupení — řekneme to rovnou a vysvětlíme, jak si specializovanou pomoc najít. Tedy kde se hledá advokát se zkušeností s insolvencemi, podle čeho se dá poznat, a na co se ho před zadáním zeptat.
Stejně tak nechceme hodnotit fungující firmy nebo konkrétní investice. Podrobně rozebíráme až případy emitentů, o jejichž úpadku rozhodl soud. U fungujících emitentů chceme zveřejňovat postupy a metodiku, podle kterých si může každý udělat vlastní obrázek.
Lidé se přirozeně ptají: „Někdo mi nabízí tento dluhopis. Mám ho koupit?“ Takovou odpověď od Asociace nedostanou. Místo toho chceme ukázat otázky, které má smysl položit, a zdroje, ve kterých si mohou odpovědi ověřit.
Vy sám ale v developmentu dluhopisy také vydáváte. Není to trochu zvláštní pozice?
Je to důležitá okolnost a podle mě je správné ji říct otevřeně.
Podnikám v developmentu a firmy, se kterými jsem spojený, dluhopisy vydávaly a vydávají. Nejsem tedy nezúčastněný pozorovatel trhu. Mám vlastní zkušenost emitenta a zároveň z pozice insolvenčního správce vidím, co se děje, když financování firmy přestane fungovat.
Právě proto mi vadí, když se všechny firemní dluhopisy házejí do jednoho pytle. Dluhopis je pouze způsob financování. O jeho riziku rozhoduje především emitent, jeho hospodaření, projekt, struktura financování a podmínky konkrétní emise.
Pro čtenáře z toho plyne jednoduché pravidlo: na webu Asociace nenajdete doporučení koupit naši ani cizí emisi. Chceme ukazovat, jak si informace ověřit — a stejná měřítka musí samozřejmě platit i pro projekty, se kterými jsem spojený já.
Spolek sídlí na stejné adrese jako vaše advokátní kancelář. Jaký je mezi nimi vztah?
Je to vazba, kterou nechceme schovávat. Proto ji uvádíme otevřeně.
Na adrese Na bělidle 997/15 v Praze na Smíchově sídlí Asociace, advokátní kancelář Langmeier & Co., insolvenční správci v.o.s. i další subjekty, se kterými jsem spojený. Každý si to může snadno ověřit ve veřejných rejstřících, takže mi připadá správnější vysvětlit tyto vazby přímo na našem webu.
Transparentnost je v tomto případě důležitější než snaha působit za každou cenu nezávisle. Čtenář má vědět, kdo za projektem stojí, jaké má další aktivity a kde mohou vznikat možné střety rolí.
To má i praktický důsledek. U kauz, v nichž je insolvenčním správcem naše v.o.s., Asociace věřitelům nenabízí kontakt na advokátní kancelář a ke konkrétní věci se nevyjadřuje. Ne proto, že bychom chtěli informace zatajovat, ale proto, že role insolvenčního správce musí zůstat oddělena od jiných aktivit a nesmí vznikat pochybnost o jeho nestrannosti.
Často mluvíte o rozdílu mezi poctivým a nepoctivým emitentem. Dá se skutečně poznat předem?
Takhle kategoricky bych to neřekl. Z veřejných údajů nelze spolehlivě určit, kdo své závazky v budoucnu splní a kdo ne. Lze si ale položit několik poměrně jednoduchých otázek, které o emitentovi a konkrétní emisi hodně napovědí.
Začal bych otázkou: z čeho má emitent dluhopisy splatit?
U firmy s provozní historií, majetkem a konkrétním projektem by měla být odpověď poměrně konkrétní a ověřitelná. Můžete se podívat do účetních závěrek, zjistit účel emise, způsob zajištění nebo to, jakou část financování projektu dluhopisy představují.
Pokud jsou naopak odpovědi obecné, peníze mají směřovat například jen na „rozvoj skupiny“, ve sbírce listin chybějí účetní závěrky nebo není jasné, co přesně znamená deklarované zajištění, jsou to informace, které stojí za další prověření.
Žádná z těchto okolností sama o sobě nedokazuje, že je s emisí něco v nepořádku. Jejich kombinace ale může investorovi ukázat, na co se má před rozhodnutím podrobněji zeptat.
A co lidé, kteří za firmou stojí?
Na ty se dívám také. Společnost lze založit poměrně rychle a nový projekt lze odprezentovat velmi přesvědčivě. U lidí za projektem je ale možné dohledat jejich předchozí působení a zkušenosti.
V obchodním rejstříku zjistíte, kdo je jednatelem nebo společníkem a v jakých dalších společnostech působí nebo působil. Z veřejných zdrojů lze často dohledat i historii těchto firem, včetně případných likvidací nebo insolvenčních řízení.
Co v takové historii hledáte?
Určitě ne jeden neúspěch. Podnikání přináší i projekty, které nevyjdou, a samotný neúspěch o člověku nic zásadního nedokazuje.
Zajímavější jsou opakující se souvislosti a také to, jak otevřeně je lidé za projektem vysvětlují. Pokud někdo působil v několika společnostech podobného typu, které postupně skončily v úpadku, je namístě zjistit proč. Stejně tak může být důležité, když se společnosti často přejmenovávají nebo se u nich opakují stejné osoby a stejné obchodní modely.
Podstatný je i kontext. Jinak působí člověk, který otevřeně popíše své předchozí projekty včetně těch neúspěšných, a jinak situace, kdy důležité části jeho profesní historie zjistíte až vlastním pátráním.
Naopak dlouhodobé působení ve stejném oboru, dohledatelné dokončené projekty a kontinuita lidí i společností dávají investorovi více podkladů, podle kterých může emitenta posuzovat. Ani to samozřejmě není záruka budoucího výsledku.
Dá se z veřejných zdrojů zjistit, kdo firmu skutečně vlastní?
Ne vždy jednoduše. Přístup veřejnosti k údajům z evidence skutečných majitelů byl omezen. U některých společností proto nemusí být konečný vlastník z běžně dostupných veřejných zdrojů přímo zjistitelný.
Pak zbývá skládat informace z více míst — z obchodního rejstříku, historie jednotlivých osob, sídel nebo vazeb mezi společnostmi. Není to vždy snadné, ale i tady může Asociace pomoci alespoň tím, že ukáže, kde informace hledat a jak je číst.
Jakou roli při rozhodování hraje výše kupónu?
Kupón je jen jedna část celé investice. Samotná jeho výše neříká, zda je dluhopis dobrý nebo špatný.
Vyšší výnos zpravidla souvisí s vyšší cenou financování a často také s vyšším rizikem, ale důvodů může být více. Podstatná otázka proto podle mě nezní jen „kolik dluhopis nese“, ale především „z čeho má emitent jistinu a úroky zaplatit a odpovídá nabízený výnos riziku, které podstupuji?“
Bez znalosti emitenta, projektu a struktury financování se na to odpovědět nedá.
Dá se ekonomika emise nějak jednoduše spočítat?
Dá se alespoň modelovat. A právě jednoduchý výpočet někdy ukáže víc než několik stran prezentace.
Představme si emisi 100 milionů korun s desetiprocentním ročním kupónem a splatností pět let. Pokud by po distribučních a dalších nákladech zůstalo pro samotný projekt přibližně 80 milionů korun, zatímco investorům je během pěti let potřeba vyplatit celkem 150 milionů korun, musí projekt vytvořit odpovídající výnos už jen na obsluhu této emise.
V našem modelovém příkladu to vychází přibližně na 13,4 až 16,1 % ročně — podle toho, kdy se kupón vyplácí. Předpoklady výpočtu jsou uvedené přímo u něj v Investičním minimu a každý si je může změnit a přepočítat.
Samo o sobě to neznamená, že je projekt špatný. Důležité je, zda ekonomika projektu takový výsledek realisticky umožňuje a zda emitent dokáže srozumitelně vysvětlit, z jakých zdrojů chce závazky z emise splácet.
Existují i nějaká data, podle kterých lze jednotlivé typy emisí porovnat?
Jedním ze zajímavých údajů je rozdíl mezi většími emisemi a menšími, takzvanými podlimitními emisemi do jednoho milionu eur.
Podle dat, se kterými pracujeme, připadá u větších emisí na emitenty, kteří skončili v insolvenci, 5,7 % jejich objemu. U podlimitních emisí je to 16,5 %.
Podlimitní emise se přitom smějí veřejně nabízet i bez schváleného prospektu, větší zpravidla jen s ním. Neznamená to ale, že prospekt je zárukou splacení ani že emise bez prospektu je automaticky problematická. Prospekt může chybět z legitimních důvodů a Česká národní banka jeho schválením neposuzuje ekonomickou kvalitu investice ani finanční zdraví emitenta.
Je to ale údaj, který stojí za pozornost. Prospekt zároveň investorovi poskytuje standardizovaný dokument, ve kterém může hledat informace o emitentovi, emisi a popsaných rizicích.
Co může udělat člověk, jehož emitent už skončil v insolvenci?
Především si co nejdříve ověřit stav insolvenčního řízení a zjistit, zda a do kdy může svou pohledávku přihlásit. Lhůta stanovená v rozhodnutí o úpadku má zásadní význam a její zmeškání může mít pro věřitele velmi vážné následky.
Proto na webu vysvětlujeme, kde se rozhodující informace hledají, jak přihláška pohledávky funguje a jak se orientovat v jednotlivých fázích řízení. Tyto informace jsou veřejně dostupné bez registrace.
A co finanční poradci, kteří dluhopisy klientům zprostředkovali?
Jejich situace je různá a nechci ji paušalizovat. Někteří konkrétnímu produktu sami věřili, jiní mohli mít k dispozici více informací. Z pohledu prevence je ale pro poradce důležité něco jiného: být schopen zpětně doložit, jaké informace měl při doporučení nebo zprostředkování k dispozici a co s klientem před jeho rozhodnutím skutečně probral.
Proto chceme část materiálů připravovat i pro finanční poradce. Ne jako návod, který za ně rozhodne, ale jako kontrolní seznam informací a otázek, které lze s klientem před investicí projít a zaznamenat.
Jaké máte s Asociací další plány?
V nejbližší době tři.
Chceme rozšiřovat databázi kauz a u emitentů, o jejichž úpadku už soud rozhodl, postupně vytvářet srozumitelnou časovou osu řízení s odkazy na původní dokumenty v insolvenčním rejstříku.
Druhým cílem je představit veřejnosti Investiční minimum jako ucelený materiál a připravit praktické podklady pro finanční poradce — například kontrolní seznam k emisi, který lze projít společně s klientem.
A třetím je rozšířit členskou základnu o další odborníky, kteří budou na webu uvedeni jmenovitě. Chceme, aby bylo vždy jasné, kdo za obsahem a stanovisky Asociace stojí.
Čeho byste chtěl, aby Asociace dlouhodobě dosáhla?
Byl bych rád, kdyby se před investicí do firemního dluhopisu stala samozřejmostí jednoduchá otázka: „Z čeho budete splácet?“
Nejde o to přesvědčovat lidi, že mají, nebo nemají kupovat firemní dluhopisy. Jde o to, aby věděli, že dluhopis není abstraktní investiční produkt. Ve skutečnosti půjčují peníze konkrétnímu emitentovi, který je musí v budoucnu vrátit za podmínek daných emisí.
Pokud se investoři budou častěji ptát na zdroj splácení, hospodaření emitenta, zajištění a ekonomiku projektu, pomůže to nejen jim. Prospěje to i emitentům, kteří jsou schopni své financování srozumitelně vysvětlit a doložit.
Zdroj číselných údajů: Surveilligence, Insolvence a nekalé jednání emitentů podnikových dluhopisů v ČR v období 2013 až 2025 (30. 3. 2026). Modelový výpočet je vlastní; předpoklady jsou uvedeny v Investičním minimu.